Oficiální stránky města Valtice

Historie a památky

(kliknutím na text vyberte požadovanou kategorii)

»HISTORIE MĚSTA
»KULTURNÍ PAMÁTKY
»PRAPOR A ZNAK

Valtice jsou osadou velmi starou, jejíž osud je psán do historie minulosti.

Písemné zprávy o ní spadají do posledních let 12. století. Původní osadníci Valtic si vyvolili tento ne právě nejzdravější kout země moravské hlavně z důvodu bezpečnostních. Vždyť močály zdejšího kraje hordy nepřátelských vetřelců příliš nevábily a blízké Pálavské vrchy jim poskytovaly – jako ostatním obyvatelům pradávných sídlišť – pevnou záštitu v dobách největšího nebezpečenství.

Vznik města

listina z Řezna

Veldesperch 1193

První písemné historické zprávy o Valticích známe teprve na přelomu 12. století, kdy toto místo přešlo z držebnosti pasovských biskupů do moci rodu ze Seefeldů.

Listinou, vydanou v Řezně, stvrdil císař Jindřich VI. v roce 1192 směnu, kterou uzavřel pasovský biskup Wolfker s Wichardem ze Seefeldu – „maior dapifer“ – větším truksasem rakouského vévody. Touto směnou předal Wolfker Wichardovi hrad „Veldesperch“ s 12 královskými lány, které tvořily asi větší část pozdějšího města Valtice.

Seefeldové vybudovali mohutný pomezní hrad, v jehož podhradí vzniklo město. Lze předpokládat, že Valtice se staly městem mezi léty 1192 – 1227.

Po vymření rodu Seefeldů po meči v roce 1270 získali Valtice Kuenringové a Rauhensteinové. V roce 1347 prodali svůj díl Kuenringové Potendorfům, takže od tohoto roku se Valtice dělily mezi Potendorfy a Rauhensteiny.

V roce 1387 odkázala třetí manželka Jana I. z Lichtensteina Alžběta, rozená Puchheimova, svému manželovi šestinu podílu na Valticích a Lichtensteinové se tak stali držiteli části města. Tak také začíná dlouhá éra působení Lichtensteinů ve Valticích.

20. února 1391 odkoupil Jan se svými bratry Jiřím a Hartneidem z Liechtensteina od Bedřicha z Potendorfu jeho rodovou šestinu Valtic a další šestinu, kterou získal zmíněný rod dodatečně; kromě toho dostali různé platy a důchody z celé řady okolních osad a vesnic; to je nárok na místo a hrad Valtice, které byly jeho svobodným vlastnictvím.

Takto nabyli Lichtensteinové vlastně pět šestin města a držby většiny obcí.

1. února 1395 se stali Lichtensteinové vlastníky celého panství, hradu a města Valtice.

Husité

Nebývalou měrou se Valtic dotkly husitské události. Právě v této době město pociťovalo na sobě charakter hraničního města, kdy do města pronikla jak husitská vojska z Moravy, tak zase městem pochodovala vojska Albrechta rakouského – spojence Zikmundova v boji proti husitům.

Hrad Valtice měl v průběhu husitských válek silnou posádku a Lichtensteinové aktivně pomáhali v boji proti „kacířům“ císaři Zikmundovi, který město Valtice také několikrát navštívil. Např. 21. března 1422, kdy se ve Valticích setkal s rakouským vévodou Albrechtem.

Roku 1426 husité ohněm sežehli Valtice, jak město, tak i kostel a částečně i hrad. Město se z útrap jen pomalu zotavovalo.

Lichtensteinové se přiklonili na stranu císaře Fridricha III. a jeho přízeň jim umožnila po husitských válkách značně zlepšit zisky a rozšířit rodový majetek.

Jak se v té době dařilo Valticím a Lichtensteinům? Jiří z Lichtensteina zemřel v roce 1444 a jeho bratr Kryštof II. v následujícím roce; zcela nová generace pak převzala vládu nad lichtensteinským dvorem.

Novými představiteli se stal Vilém II. a Jan V., Jindřich VII., Kryštof III. a Jiří V.

V těchto neklidných dobách, kdy obyvatelstvo Valtic muselo zakusit průchody vojsk, jejich řádění, běsnění a ničení, nezůstaly ušetřeny hrůz a běd; svědectvím je zánik celé řady osad v blízkosti Valtic, jako byly Aloch, Kelčín, Potendorf a Königsbrunn. V této době uchovávali Lichtensteinové věrnost českému králi Jiřímu z Poděbrad. Na české straně však nesetrvali; neboť později je nacházíme v táboře uherského krále Matyáše Korvína

Další vývoj

V roce 1504 rozdělili Lichtensteinové své dosavadní državy v několik částí. Syn Jiřího Hartmana z Lichtensteina obdržel za podíl hrad a město Valtice. Hartman byl znamenitým hospodářem a organizátorem. Jemu se podařilo upevnit valtické panství po stránce hospodářské i finanční.

Hartman II. vlastnil podle smlouvy v roce 1570 panství Valtice s Úvaly, Poštornou a Charvatskou Novou Ves a Hlohovec a později i Herenbaumgarten a Lednici.

Karel z Lichtenšteina

Výraznou postavou, která znamenala novou etapu města, byl Karel z Lichtenšteina, z počátku protestant, od roku 1599 konvertoval ke katolicismu.

Karel z Lichtenšteina uzavřel 29. září 1606 se svými bratry Gundakarem a Maxmiliánem smlouvu, podle níž měli všichni bratři spravovat valtické zboží společně a vladařem měl být vždy prvorozený z primogenitury; z majetku byl takto vytvořen fideikomis.

Počátek 17. století nezačínal pro město příliš šťastně; v roce 1605 bylo město marně obléháno vojsky císařova nepřítele, uherského magnáta Bočkaje. Karel I. stál tehdy na straně pozdějšího císaře Matyáše a odměnou za to byl později povýšen do knížecího stavu na první místo mezi rakouskými knížaty.

Válka třicetiletá přinesla Valticím opět mnoho útrap. Roku 1619 táhla Valticemi vojska uherského knížete Bethlena Gábora a v srpnu téhož roku císařského generála Dampierra. V letech 1614 až 1621 tábořila zde vojska českých jezdců, husarů, pluky Tiefenbachovy a výlohy s tímto ubytováním spojené museli uhradit obyvatelé Valtic společně.

Karel I. z Lichtensteina se přičinil o to, že 10. února 1605 byli do města uvedeni milosrdní bratři pod vedení prvního vikáře Jana Křtitele Cassinettiho, kteří položili základy nemocnici a kteří byli také nejstarším konventem milosrdných ve střední Evropě.

Hůře však bylo, když do kraje přitáhli Švédové. Valtice se vzdaly Torstensonovi, který pak odtáhl k Brnu. Co znamenaly tyto události pro Valtice, které byly několikrát zpustošeny, částečně vypáleny a připraveny o všechnu úrodu, nemusíme zdůrazňovat. Zruinované město se jen zvolna – po ukončení třicetileté války vestfalským mírem v roce 1648 – zotavovalo z utrpení závěrečných bojů.

Po období těžkých let třicetileté války prožívaly Valtice v této epoše léta poměrně většího klidu.

Rezidenční město

Až do roku 1684 byl valtickou vrchností Karel Eusbius z Lichtenštejna, vzdělaný v cizině, zvláště v Paříži. Valtice se v jeho době staly opravdovým rezidenčním městem Lichtensteinů. Karel Eusebius se tu rád zdržoval. Proto zde dal budovat značnou část dnešního zámeckého objektu a v letech 1631 – 1671 nový farní kostel.

Z příkazu Karla Eusebia z Lichtensteinu byl také od roku 1660 zakládán východně od Valtic Boří les přesadbou jedlí a smrku z jiných moravských panství rodu.

Valtice rok 1711

Ve vlastnictví Valtic následoval otce syn Jan Adam Ondřej. Když jím roku 1712 Karlova rodová větev vymřela, přešlo panství na větev, založenou Gundakarem, a to na Gundakarova vnuka Antonína Floriána. Jeho syn a následník Josef Jan Adam valtický zámek dále ještě rozšiřoval.

V roce 1683 táhla přes Valtice část pomocného polského vojska, vedeného králem Janem Sobieským odlehčit Vídni obležené od Turků. V letech 1704 a 1705 ohrožovali město uherští kuruci. Za bojů v první válce slezské pronikli Prusové koncem zimy roku 1742 přes jižní Moravu až do Valtic.

V letech 1679 – 1680 neušetřil ani Valtice zhoubný mor.

V letech 1648 – 1781 se celkový vzhled města velmi zřetelně změnil. Stavba zámku, farního kostela i nového objektu kláštera a nemocnice milosrdných bratří dodaly městu dominanty, jež mu typicky vévodí dodnes.

Město dovedlo těžit z výhod sídelního města Lichtensteinů. Na valtickém zámku sídlil v té době Alois Josef hrabě z Lichtensteina, který se od roku 1783 věnoval správě svých ohromných statků. Hlavní pozornost obracel na lesnictví a chov dobytka. Po jeho smrti řídil osudy panství jeho bratr Jan I. Josef z Lichtensteina.

F. Bauer, 18. stol.

Napoleonské války

Neblahý vliv na vývoj města měly na počátku 19. století napoleonské války, spojené s průchody domácích i nepřátelských vojsk tímto územím a doprovázené peněžními i naturálními rekvizicemi jak pro císařská, tak i pro francouzská vojska.

Již v prosinci 1798 táhly přes město do Itálie ruské sbory vedené generální vojevůdcem Al. V. Suvorovem, jež na pomoc Rakousku poslal ruský car Pavel.

Po rakouské kapitulaci u Ulmu vtrhl Napoleon přes Valtice a Mikulov v roce 1805 na Moravu. 15. listopadu pochodovala jeho vojska Valticemi na Mikulov a Brno. 2. prosince 1805 zvítězil Napoleon ve slavné bitvě tří císařů u Slavkova. Mírová jednání započala 6. prosince na mikulovském zámku a vedl je z rakouské strany Jan I. Josef z Liechtensteina.

V dlouhých kolonách pochodovaly Valticemi kolony rakouských a ruských zajatců ze slavkovské bitvy. Město tyto události těžce postihly. Do 8. ledna 1806 bylo ve městě ubytováno 11 622 mužů a 5 101 koní!!

Válečné události se znovu přiblížily k Valticím v roce 1809 a 9. července francouzský generál Davout obsadil Valtice. Okupace skončila 14. října 1809 uzavřením Vídeňského míru.

Pohled na Valtice v té době byl zoufalý. Škody ještě zvýšil velký požár v roce 1807.

Po bitvě u Lipska a pádu Napoleona zasedal ve Vídni v roce 1814 kongres evropských mocnářů a státníků, jenž nově upravoval mapu Evropy. Mezi podepsanými na mírových ujednání byl sám majitel Valtic Jan I. Josef z Lichtensteina.

Počátek 19. století

jezdecká škola

Na začátku 19. století budovali Lichtensteinové řadu

zámečků v okolí města, čímž se naskýtala možnost práce, výdělku a obživy a umožnili tak mnoha obyvatelům vyrovnat se s neutěšenými hospodářskými poměry.

Lichtensteinové totiž v tomto období velmi pečovali o zvelebení města a okolní krajiny.

V lese severovýchodně od Valtic se zvedá Dianin chrám, jmenovaný rovněž Randez-vous. Je to honosná stavba podobná římskému triumfálnímu oblouku. Pochází z let 1810 – 1813.

V letech 1817 – 1823 vznikla na Reistně kolonáda, která byla svým způsobem imitací známého vídeňského Schőnbrunnu.

Reistna

Nedaleko města byl postaven v roce 1818 zámeček Belveder pro chov a lov bažantů.

V roce 1850 – 1852 byly strženy městské brány a část hradeb, které brzdily hospodářskému rozmachu města.

Zrušení nevolnictví

Na říšské radě 7. září 1848 bylo zrušeno veškeré poddanství. Také ve Valticích bylo zrušení roboty přijato s velkým ohlasem a nadšením.

V roce 1848 skončila činnost vrchnostenských úřadů, stejně i městských magistrátů.

Na základě císařského výnosu ze dne 14. června 1849 byla zřízena okresní hejtmanství a okresní soudy.

Ve Valticích byl 1. července 1850 zřízen soudní okres, k němuž náležely obce:

Bernardsthal
Bischoffwart (Hlohovec)
Drasenhofen
Falkenstein
Feldsberg-Stadt (Valtice-město)
Garschőnthal (Úvaly)
Guttenbrunn
Hadersdorf
Hausbrunn
Herrnbaugarten
Katzelsdorf
Lichtenwart
Oberthemenau (Charvatská Nová Ves)
Ottenthal
Poysbrunn
Poysdorf
Rabensburg
Reinthal
Schrattenberg
Themenau (Poštorná)
Walterskirchen
Wetzelsdorf
Wilhelmsdorf

Ve městě od té doby fungoval okresní soud a berní úřad.

Politickou funkci vykonávalo do roku 1854 okresní hejtmanství v Poysdorfu, které mělo ve Valticích svou expozituru.

V roce 1854 byla soudní a politická moc spojena opět v jeden celek a v sídle každého okresního soudu byl vytvořen smíšený politickosoudní úřad. Ve Valticích byl tento úřad v činnosti do roku 1867.

V roce 1868 se správa opět vrátila k rozdělené politické a soudní moci, znovu byla obnovena politická hejtmanství a v soudních okresech soudy.

Od této doby připadly Valtice k politickému hejtmanství v Mistelbachu.

Po zřízení hejtmanství v Mistelbachu, sestával valtický soudní okres takto:

Bernardsthal
Bischoffwart (Hlohovec)
Drasenhofen
Falkenstein
Feldsberg-Stadt (Valtice-město)
Garschőnthal (Úvaly)
Guttenbrunn
Hausbrunn
Herrnbaugarten
Katzelsdorf
Ketzelsdorf
Klein-Hadersdorf
Klein-Schweinhardt
Lichtenwart
Oberthemenau (Charvatská Nová Ves)
Ottenthal
Poysbrunn
Poysdorf
Rabensburg
Reinthal
Schrattenberg
Steinabrunn
Stűtzenhofen
Themenau (Poštorná)
Walterskirchen
Wetzelsdorf
Wilhelmsdorf

Město si v té době udržovalo charakter střediska oblasti a letoviska v blízkosti císařské metropole; centrum knížecí rezidence a středisko úřadů velkostatků, okresního soudu přinášely s sebou výhodu, že Valtice zůstávaly spádovou obcí celé oblasti. Působila zde celá řada živností a řemesel.

První vlak

29. prosince 1872 projel přes Valtice po nové trati Břeclav-Valtice-Mikulov-Hrušovany nad Jevišovkou-Znojmo první vlak, tažený lokomotivou Thaya.

Lichtensteinský velkostatek

Valtice byly střediskem lichtensteinského velkostatku. Tento velkostatek obstarával správu velkostatků i v Dolních Rakousích.

Kromě uvedeného velkostatku napomáhal rozvoji zemědělské produkce i místní spolek pro zemědělství a vinařství, založený 1855. Byl to jeden z největších a nejdůležitějších zemědělských spolků v Dolním Rakousku. Spolek znamenal nesmírně mnoho pro rozvoj zemědělského podnikání v kraji. Především se uplatnil v propagaci valtického vinařství, které se v konkurenci dolnorakouských vín těžce prosazovalo do popředí.

Spolek vlastnil révovou školku, pro niž opatřil vybrané sazenice z Klosterneuburku. Iniciátorem nových myšlenek se stala ovocnicko-vinařská škola, která vznikla v roce 1873 a od roku 1877 měla zemský charakter.

Valtické víno úspěšně konkurovalo lepším druhům rakouských vín, přesto však vinařství v 19. století prožívalo svou stagnaci, způsobenou šířením perenospory a révokazu.

Nemocnice a školy

Valtice prosluly také dvěma nemocnicemi. Nemocniční trakty z roku 1668 a 1751 již nevyhovovaly jak kapacitou, tak svým zařízením, a proto po delším jednání byla koncem století, značným nákladem knížete Jana II. z Lichtensteina, vybudována nová nemocnice se 100 lůžky. Základní kámen byl položen 31. července 1890. V roce 1894 byl postaven i pitevní sál a výkropní kaple.

Vedle této nemocnice existovala i ženská nemocnice, spravována řeholními sestrami Kongregace milosrdných sester. Ženská nemocnice měla 60 lůžek.

Poněvadž se ve městě pociťoval značný nedostatek školních budov, byla v roce 1896 otevřena budova chlapecké školy v boční zámecké budově, když již v roce 1877 byla postavena nová budova obecné školy a v roce 1885 budova mateřské školy.

7. září 1887 byla otevřena nová budova městské radnice.

Rakousko-pruská válka

Život města byl rozrušen rakousko-pruskou válkou v roce 1866. Původní demakrační čáru mezi oběma armádami v této oblasti z rakouské strany tvořila místa Herrnbaumgarten-Feldsberg(Valtice)-Bernardstahl, kde se zdržovala II. rakouská armáda. Pruská vojska se tlačila neustále směrem na Vídeň. 20. července 1866 se usadila ve Valticích a to velitelství prince Alberta pruského, který měl rezidenci v zámku a štáb prince Fridricha Karla a později generála Schmieda. Ve městě se objevil i německý císař Vilém I., kancléř Otto Bismarck a generál Moltke.

Městem prošlo okolo 48. tisíc vojáků s 13.329 koňmi.

Rychlý odchod pruského vojska nezpůsobilo jen příměří uzavřené 25. července 1866 v Mikulově, ale i cholera, která se velmi rozšířila mezi vojáky i domorodým obyvatelstvem.

Důsledky mikulovského příměří byly velmi závažné jak pro zahraničí, tak i pro vnitřní politiku Rakouska. Vytvořily se příčiny, které vedly k první světové válce a posléze k rozpadu Rakousko-Uherska.

Počátek 20. století

Město na počátku 20. století nemělo kromě dvou malých cihelen a vinařského závodu žádný průmysl. Obyvatelé se z osmdesáti procent zabývali zemědělstvím, jmenovitě pěstováním ovoce, méně již vinařstvím.
Valtice zůstávaly střediskem lichtensteinského panství a obecní rada dovedla z tohoto faktu mnohé vyzískat pro rozmach a výstavbu města.

Tomu nasvědčuje i výstavba města v prvním desetiletí nového století. Město se modernizovalo.

Vedle vybudování městského vodovodu se pamatovalo na zřízení kanalizace.

V roce 1909, při příležitosti 50. jubilea knížete Jana II z Lichtensteina, byla na jeho náklad postavena a obci předána jubilejní nemocnice a izolační dům.

Obec pamatovala i na zřízení městských lázní v letech 1911 – 1912. Koncem roku 1914 rozhodlo obecní zastupitelstvo zřídit městskou elektrárnu.

1. dubna1910 se uskutečnilo první telefonické spojení se světem a v lednu 1914 bylo v zahradním sále hostinství Hage otevřeno i kino.

1. světová válka

Výstřely v Sarajevě 28. června 1914, smuteční bohoslužby za nástupce trůnu Františka Ferdinanda ve valtickém farním kostele 4. července 1914 naznačily, že dlouhá desetiletí doby poklidu, postupného ekonomického rozmachu končila.

Vyhláška na poštovním úřadě města Valtice 31. července 1914 ohlašovala to nejhorší – všeobecnou mobilizaci.

Válka zcela změnila způsob života obyvatel města. Nastaly nové starosti a problémy, neboť válka si žádala přísun nových a nových vojáků. Fronta nejen potřebovala, ale i vracela, ovšem jen zmrzačené, raněné a nemocné. Nemocnice Milosrdných bratří byla přeplněna stovkami raněných vojáků.

Vedle ztrát na životech byli dalším průvodním znakem války uprchlíci a zajatci, kteří přicházeli do Valtic. V roce 1915 to byli italští uprchlíci, ruští zajatci a v roce 1916 rusínští uprchlíci.

Československá republika

Skončila krutá světová válka, která rozbila starý svět. Valtice s okolím, donedávna v hlubokém zázemí uprostřed monarchie, se náhle ocitly v těsné blízkosti hranice. Několik kilometrů na sever odtud vedla demarkační čára a za ní nový stát – Československá republika.

10. září 1919 byla v Saint Germain-en-Laye u Paříže podepsána mírová smlouva. Dle článku 27, odstavce 6 této smlouvy připadly Valtice s celým svým okolím k Československé republice. 16. července 1920, tj. po roce, po napsání prvního protokolu nabyla smlouva platnosti.
Do Poysdorfu se v říjnu 1919 přestěhovalo četnictvo a přesídlil i berní úřad.

31. července 1920 dopoledne se konalo převzetí města Valtice a obce Úvaly orgány československé státní správy.

20. září 1920 bylo zahájeno vyučování v české dvojtřídní obecné škole. Během podzimu počet žáků obecné školy prudce stoupnul a to nejen dětmi přistěhovalých železničních zaměstnanců, učitelů, finančních strážníků a četníků, ale především tím, že se do města přestěhoval chlapecký sirotčinec města Brna a počet žáků české školy dosáhl v následujícím roce čísla 159.

Po stránce hospodářské zůstala hlavní ekonomická základna města v zemědělství, i když tam nastaly určité změny. Vinařství, které ve městě prožívalo před první světovou válkou krizi, po připojení k ČSR značně zlepšilo svou pozici. Zvýšený zájem o produkci vína se projevil v tom, že v roce 1923 vznikla vinařská akciová společnost „Société Vinicole“, která převzala do své správy Křížový sklep a specializovala se na výrobu sektů.

Ve městě vznikla řada drobných závodů:

závod na obuv firmy Busi
v roce 1921 založena konzervárna Emila Bluma
v roce 1927 okurkárna firmy Hejtmánek
v roce 1927 výroba sodové vody Smidta
v roce 1935 závod na výrobu kovového zboží R. Weisse
v roce 1936 výroba lihovin A. Bittnera

Vedle toho byly v provozu tři cihelny, dva mlýny, městská elektrárna a tiskárna Josefa Výšky.

Všechny tyto závody zanikly v roce 1945.

20. června 1928 navštívil Valtice prezident republiky T. G. Masaryk.

Rozvoj města

Město Valtice si uchovávalo postavení, které velmi výrazně ovlivňovalo život města, a kterým se město lišilo od ostatních německých obcí jihomoravského pohraničí. Bylo rezidenčním městem – sídlem knížat Lichtensteinů. Jejich duch a jejich bohatství ještě v době první republiky ovládal celkový život města a vtiskoval svůj ráz nejen jemu, ale i okolí.

Lichtensteinové byli nejen dobrými hospodáři, ale nešetřili prostředky na uměleckou výzdobu zámků a zámečků v okolí a že také město při svém rozvoji získávalo od nich velmi účinnou podporu.

Ve dvacátých letech nadále stál v čele panství Jan II. z Lichtensteina, který trvale sídlil ve Valticích a měl zde i svou kabinetní kancelář.

Zemřel 11. února 1929 a jeho nástupcem se stal mladší bratr František, který se ve své činnosti zaměřil především na hospodářské problémy. Po jeho smrti 25. července 1938 nastoupil pak vnuk bratrance Jana II., František Josef.

V třicátých letech se město rozvíjelo. Především se podstatně rozšířila nemocnice Milosrdných bratří výstavbou nového traktu. Došlo ke sloučení městské veřejné nemocnice s provozy nemocnice Milosrdných bratří.

Také vinařská škola dostala řadu uznání, jak v republice, tak v zahraničí. 5. července 1933 bylo zřízeno zvukové kino.

7. března 1935 byl prezident T. G. Masaryk u příležitosti svých 85. narozenin jmenován čestným občanem města.

Dne 14. června 1936, za 8 roků po návštěvě prvního prezidenta republiky T. G. Masaryka, navštívil Valtice jeho nástupce Dr. Edvard Beneš.

V této době již Valtice vstupovaly do období plných převratných změn. V rušných politických dnech jen krátce na sebe soustředil pozornost zámek, kde 25. července 1938 zemřel kníže František I. z Lichtensteina. Rodové vlády se ujal František Josef z Lichtensteina.

2. světová válka

Mnichovský diktát z 30. září 1938 znamenal katastrofu pro československý stát. Z Valtic byl evakuován majetek českých škol, česká veřejná knihovna, loutkové divadlo, promítací přístroje, klavíry a vše bylo odvezeno do Břeclavi.

8. října 1938 vstoupila do Valtic vojska 71. pěšího pluku německé armády. Ihned byly uzavřeny české školy. Z příkazu mikulovského gestapa byly 25. října 1938 uzavřeny všechny české spolky a jejich jmění zabaveno.

V listopadu 1938 byla zavedena komisařská správa v nemocnici Milosrdných bratří. To znamenalo nejen propuštění českého personálu, ale později i řádových bratří-ošetřovatelů.

S válkou přicházeli do Valtic první zajatci. V roce 1939 to byli polští vojáci, od roku 1940 francouzští vojáci, kteří pracovali v zemědělství.

V únoru 1944 se město naplňovalo uprchlíky z Vídně, která byla stále častěji bombardována.

Bombardování Břeclavi 20. listopadu 1944 poznaly Valtice na přílivu raněných, kteří byli ošetřeni a léčeni ve valtické nemocnici. V prosinci se město již zcela změnilo ve frontové město. Na radnici byl umístěn štáb vojenského zásobovacího oddílu a 18. prosince byly uzavřeny a vyklizeny všechny místní školy, jichž bylo využito pro polní lazarety.

7. a 8. dubna 1945 byl dán městskými úřady pokyn k dobrovolné evakuaci obyvatelstva. Ve Valticích uposlechlo tohoto rozkazu jen úřednictvo a část městského obyvatelstva, pokud mělo vlastní dopravní prostředky.

Osvobození Valtic přišlo od jihu. Úsekem Valtic procházela vojska 27. střeleckého gardového sboru. Osvobození města proběhlo bez většího odporu dne 21. dubna 1945 v dopoledních hodinách, kdy vojáci 141. střelecké divize vstoupili do Valtic. Při bojích souvisejících s osvobozením Valtic padlo však 14 sovětských vojáků, když vojáci osvobozující armády museli překonávat i tuhý odpor německých vojsk využívajících pohraničních pevnůstek, vybudovaných v letech 1936 – 1938 proti německému nepříteli.

Městu Valtice tak byla otevřena nová cesta v osvobozené Československé republice.

Po válce

Již v průběhu měsíců května a června přicházeli do Valtic noví čeští osídlenci, většinou z blízkého okolí.

29. července 1945 byla ustavena správní komise. Hlavním úkolem byla snaha po ostřejším zákroku některých negativních stránek živelného osídlování, po zvýšené bezpečnosti a pořádku v obci. Brzy se ukázalo, že tento předpoklad se nesplní.

8. září 1945 byl schválen nově ustavený místní národní výbor.

Město Valtice stálo před obrovskými a složitými úkoly, které nikdy v minulosti v takové šíři nepoznalo.

Především to bylo provedení odsunu obyvatelstva německé

národnosti. Ještě před započetím organizovaného odsunu odešla část obyvatelstva v průběhu roku 1945 přes hranice do sousedního Rakouska.

Na základě vyhlášky Okresní správní komise v Mikulově č. j. 7380 / 62-X ze dne 19. března 1946 bylo za nepřátele českého a slovenského národa označeno za osobu německé-maďarské národnosti v obci Valtice celkem 2466 osob. Všem osobám byl dle §1, odst. 1 dekretu prezidenta republiky ze dne 21. června 1945, čís. 12 Sb. „o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“ zkonfiskován veškerý zemědělský majetek pro účely pozemkové reformy.

Jak závažné to byly změny, dokazují i čísla o konfiskovaném majetku. V květnu 1945 byl ve Valticích zkonfiskován veškerý majetek Němců a to 3178 ha, 84 domů podle dekretu 12 / 45 Sb. a 422 domů podle dekretu 108 / 45 Sb.

Z lichtensteinského velkostatku byl vytvořen v roce 1945 státní statek.

Odsun, který započal v srpnu 1945 byl v podstatě dokončen v červenci 1946.

Velmi obtížnou byla realizace nového osídlení města. Valtice vábily, vždyť byly dobře známy z doby první republiky.

Někteří osídlenci přišli opravdu s upřímnou touhou získat nový

lepší a stálý domov, vlastní půdu i dům a také podle toho pracovali a jednali. Ovšem přišli i tací, kteří šli bezohledně za osobním prospěchem, nestarali se o přidělený majetek, špatně hospodařili a pak kvapně, s lehce získanými věcmi, opouštěli Valtice.

Tak v letech 1945 až 1948 docházelo ke značnému pohybu obyvatelstva.

V roce 1948 zůstalo ve Valticích 14% původního obyvatelstva, 86% bylo přistěhovalců.

Údobí od roku 1945 do února 1948 bylo ve Valticích velmi složité.

Velký příliv různorodých osídlenců měl vytvořit základ obyvatelstva nových Valtic.

Únor 1948

Únor 1948 se stal také pro Valtice významným mezníkem. Bylo tehdy rozhodnuto o další cestě naší společnosti.

KULTURNÍ PAMÁTKY

Menší sakrální stavby

Kaple Sv. Josefa

Zámeček Belvedér
Barokní stavba uprostřed s kupolí a dvěma bočními křídly. Postaven byl asi v první polovině 19. století. Sloužila jako knížecí bažantnice.

Kontakt:
Státní zámek Valtice
691 42 Valtice
tel.: +420 519 352 423
fax: +420 519 352 680
e-mail: valtice@brno.npu.cz
internet: www.zamek-valtice.cz

Kašna

Uprostřed náměstí stojí kašna s pískovcovou sochou dívky od sochaře Josefa Bayera z r. 1816.

Morový sloup

Postaven roku 1680 jako dík, že ve městě skončila morová epidemie. V horní části je socha Panny Marie a na nižším soklu stojí 4 sochy ukazující přesně světové strany.

Brána na náměstí

Chcete – li z náměstí ve Valticích projít směrem k zámku, po obou stranách průchodu narazíte na dva plastické reliéfy. Nad oběma se sví latinské citáty, jejichž doslovný překlad by byl pro české ucho asi směšný. Proto volíme pochopitelně překlad volnější. Ale takový, aby ve smyslu řečeného na sebe obě sdělení navazovala.

Vlevo od vchodu, nad ‚bohyní s helmou‘ najdeme toto sdělení: „Na laskavost se nezapomíná.“

Vpravo nad ‚andělem s troubou‘ na předchozí tvrzení navazuje: „(Ale) jas víry přetrvá i skálu.“

Rendez-vous

Podle plánů stavebního ředitele Josefa Hardmutha postavil v letech 1810–1812 architekt Josef Kornhäusel empírovou stavbu zvanou Dianin chrám (nezřídka je označována také jako Rendezvous). Monument uprostřed starých lesních velikánů, napodobující římský vítězný oblouk, sloužil Janu I. a jeho hostům při četných lovech jako místo loveckých snídaní, konaných v rozsáhlém sále zabírajícím celé patro stavby. Reliéfní a figurální výzdobu provedl sochař Josef Klieber. Bohyně lovu Diana, jíž je stavba zasvěcena, je spodobněna v centru prostředního reliéfu průčelí na trůně posazeném na sloupu. Má na hlavě svůj artibut – měsíční srpek, neboť bývala také ztotožňována s bohyní měsíce. Lovecké výjevy (lov na jelena a na divokého kance) jsou na jižní vstupní straně, na severní straně jsou v reliéfech motivy antických bájí (koupající se nymfy, které pozoruje Kupidos). Průčelí stavby doplňují 4 mohutné představené sloupy s korintskými hlavicemi. Latinské nápisy umístěné na atice z obou stran stavby naznačují lovecké určení:

Přední strana stavby: „Lovkyni Dianě a jejím ctitelům Jan kníže z Lichtenštejna v roce 1812.“

Zadní strana stavby: „Chrám tento, jasná ty Fébova sestro, je zasvěcen tobě, bez škody ať roste k poctě tvé háj ten stále!“.

Kontakt:
Státní zámek Valtice
691 42 Valtice
tel.: +420 519 352 423
fax: +420 519 352 680
e-mail: valtice@brno.npu.cz
internet: www.zamek-valtice.cz, www.pamatkybrno.cz
správce: V. Moravčíková
tel.: +420 603 867 966

Lovecký zámeček Rendez-vous lze pronajmout kdykoliv (hlavní sál – cca 60 osob, malý sál – 15 osob) např. ke koncertům, k svatbám, ke školení a k prezentaci atd. Více informací u správce zámečku Rendez-vous.

Kolonáda

Kontakt:
Vinné sklepy Valtice, a.s.
691 42 Valtice
tel.: +420 519 361 314
e-mail: sekretariat@vsvaltice.cz
internet: www.zamek-valtice.cz
Reistna byla postavena na pokraji lesního komplexu jižně od města v bezprostřední blízkosti dnešní státní hranice valtickým stavitelem Josefem Popellachem podle vzoru Schőnbrunnské kolonády v letech 1810 – 1817. Byla postavena na pokyn Jana Josefa I. z Lichtenštejna, jakožto památník otci (František Josef) a bratrům (Filip a Alois). Jejich sochy, společně se sochou iniciátora stavby, jsou umístěny v nikách. Centru sloupoví dominuje vítězný oblouk. V době, kdy se tato stavba ocitla v hraniční pásmu, byla na její horní části postavena hláska pohraniční stráži a celý objekt byl veřejnosti nepřístupný. Zpřístupněno až po změnách v r. 1989. Dominuje nejvyššímu kopci celého areálu, ze kterého je nádherný panoramatický pohled na (Mikulov, Pálavu, lužní lesy, Lednici, Rakousko (Niederősterreich), Bílé Karpaty (Česko-slovenské pomezí) a Lednicko-valtický areál).

Také valtická Kolonáda zvaná Reistna vlastní dva tentokrát německé nápisy. V překladu zní:

„Syn otci bratřím (svým).“

„Nechť není zapomenuto (věčnou vzpomínku) – jediný přeživší syn.“

Konvent Milosrdných bratří

Konvent Milosrdných bratří (Hospitální řád sv. Jana z Boha) s kostelem sv. Augustina.

Špitál Milosrdných sester

Neugebaude na ulici Mikulovská.

Františkánský klášter

Jeho zbytky stojí na ulici Sobotní (stará ředitelna Střední vinařské školy ve Valticích)

Radnice

Byla postavena za význačného starosty Karla Haussnera stavitelem Janem Drechslerem v r. 1887 v novorenesančním stylu. Budova má pozoruhodnou obřadní síň zdobenou krásnými štukami. I dnes je sídlem starosty.

Zámecký park

Rozlehlý zámecký areál vznikl přestavbou gotického hradu v letech 1643 –1730. Čtyři fronty zámku uzavírají rozlehlé nádvoří. K vlastnímu zámku patřilo menší divadlo, jízdárna a konírna. Okolí je upraveno terasovitě a má bohatou sochařskou výzdobu. Zahrada za zámkem byla založena v r. 1727 a dále budována za Josefa Václava Lichensteina v pol. 18. st. Pravidelná část byla alejemi propojena s anglickým parkem, v němž byly i hájky ovocných stromů, dva altány, umělá jeskyně a otevřená vyhlídková besídka (gloriet).

Po pravé straně zámku se přes protáhlou terasu nad městem dostaneme do vlastního parku. Na menší zahradní průčelí impozantní budovy navazuje protáhlý, mírně svažitý průhledový a osový palouk, který tvoří vlastní odstup, a úpatí protilehlého svahu, upravené na dokonalý přírodní amfiteátr. Tato divadelní dispozice je v horních partiích lemována vyššími porosty dřevin, které vytvářejí pozadí pro pískovcové sochy představující výjevy z mytologie. Nedaleko odtud se nachází tenisové hřiště. Zadní část parku je přírodně krajinářsky upravena (louky, stráně, průhledy). Romantický prvek představuje umělá jeskyně „Peklo“. Cenné dřeviny najdeme roztroušené po celém parku.

Zámecká kaple

Byla vystavěna v roce 1726 v době vlády Josefa Jana Adama z Lichtenštejna. Autore návrhu je významný rakouský architekt, působící ve službách Lichtenštejnů i na dalších místech Moravy, Jan Bernard Fischer z Erlachu. Kaple, zabírající výšku dvou pater jižního zámeckého křídla, je zaklenuta neckovou klenbou, velmi bohatě zdobenou tzv. iluzionistickou kresbou, která má za cíl vyvolat dojem bohatého architektonického členění stěn a stropu. Freska ve stropě zachycuje pohled do nebe s ústřední postavou Boha Otce. Autory výzdoby jsou Antonio Beduzzi a Domenico Mainardi. Na stropě je umístěn latinský nápis, který v překladu zní:

„(Sláva) Bohu na nebi a zemi pokoj lidem dobré vůle.“

Oltářní obraz zobrazuje motiv klanění pastýřů při narození Krista a je kopií obrazu Quida Reniho (1575 – 1642). Za povšimnutí stojí i bohatá plastická výzdoba, jejímž autorem je František Bienert. Ten harmonicky spojil výzdobu hlavního oltáře s výpravou oltářů bočních.

Valtický zámek

Kontakt:
Státní zámek Valtice
691 42 Valtice
tel.: +420 519 352 423
fax: +420 519 352 680
e-mail: valtice@brno.npu.cz
internet: www.zamek-valtice.cz, www.pamatkybrno.cz

Valtický zámek byl vybudován nedaleko někdejšího středověkého hradu, připomínaného již koncem XII. století. Hrad náležel rodu Seefeldů. Když panství později získali Lichtenštejnové, postavili zde renesanční zámek. Současnou barokní stavbu zahájil koncem XVII. století Karel Eusebius z Lichtenštejna, vzdělaný a zcestovalý příslušník tohoto mocného šlechtického rodu. Valtice se staly hlavním rodovým sídlem vybudovaným za účasti předních architektů (F. Carrati, G. G. Tencalla, A. a K. Ernové, D. Martinelli, A. J. Ospel). Závěrečnou podobu dal zámku význačný rakouský architekt J. B. Fischer z Erlachu. Vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších barokních celků na Moravě.

V 1. polovině XIX. století, za Jana I. z Lichtenštejna, byla provedena rozsáhlá a unikátní krajinářská úprava celého valtického okolí, byl vystavěn soubor parkových staveb v prostoru mezi Valticemi a Lednicí, kde měli Lichtenštejnové své letní sídlo. Pozoruhodný rod vlastnil panství až do roku 1945, kdy je převzal stát. V roce 1950 byl zámek zpřístupněn, v šedesátých letech byla zahájena rekonstrukce. Z těch dob pochází také současná instalace.

Exteriér
Dvoupatrový barokní zámek má uzavřenou centrální a čtyřkřídlou dispozici, obklopující čtvercové nádvoří. Je situován úhlopříčně, se vstupním portálem směřujícím k severovýchodu. Na severu, v předzámčí, byly přistavěny přízemní a jednopatrové budovy konírny i jízdárny. Dochovala se Španělská konírna se státními oddělenými groteskními sochami a dále Zimní jízdárna. Obě slouží k pořádání různých společenských akcí a obklopují čestný dvůr.

Do zámku se vstupuje bohatě zdobeným centrálním portálem , nad ním se tyčí čtyřhranná věž. Valtický zámek je jižním z pólů unikátního Lednicko-valtického, (Lichtenštejnského) areálu.

Interiér

K prohlídce je přístupné l. patro zámku, dávající představu o životě bohatých šlechticů v době baroka. Vnitřní prostory byly obnoveny formou volné rekonstrukce. Zahrnují celkem 17 místností zařízených ve stylu baroka i rokoka. Stropy jsou bohatě zdobeny zlacenými štukami a překrásnými malbami.

Prohlídka začíná v jídelně zvané Mramorový sál, s bílým rokokovým nábytkem a sbírkou orientálního nádobí.

Lustr je sochou Tritona, jehož jazyk byl nosní kostí vodního dravce pilouna.

Následuje Společenský, dříve Císařský sál, s předsunutým salonkem zdobeným nástropními malbami řeckých bohů. Další budoár s kuřárnou byl určen pro pány. Nástropní malby představují boha kuřáků – Hefaista – jenž bohyni Athéně předává zbraně.

Velký Taneční sál je největší reprezentační prostorou zámku. Stěny zdobí imitace mramoru s pozlacenými hudebními instrumenty. Nábytek pochází z dob rokoka, lustry jsou zhotoveny z českého křišťálu.

Tři další salony – Žlutý, Červený a Zelený – charakterizuje kompozice barev. Ve žlutém je představena řada idealistických a fantaskních krajinných maleb od Holanďana Hanse de Jodeho. Pocházejí ze XVII. století . Soubor je doplněn čínskými vázami.

Rudý salon byl nazýván také Olympským, dle nástropní malby s Olympskými bohy. Stěny jsou potaženy rudým brokátem, orientální vázy jsou zdobeny zlatým dekorem. Zelený byl zván Trojským, podle stropní scény s Agamemnonem.

Jižnímu rohu areálu dominuje Sál předků se stropní malbou představující alegorie – vědu umění, na protější straně „schwelgerei – trunksucht“. Portréty pocházející z reprezentační galerie rodiny Lichtensteinů – představují Josefa Johana a Johana Adama. Rohový salon prince Karla je věnován památce Karla VI., otce Marie Terezie, který zde přenocoval. Pozoruhodné francouzské skříňky, zdobené pozlaceným bronzem, představují vrchol umění své doby.

Na zdech dlouhé průchozí chodby visí portréty římských císařů. Jsou zde zpodobněni – Nero, Titus, Villtelius a Gaius Julius Caesar.

Z hlediska uměleckého zpracování je v celém areálu nejpozoruhodnější prostorou zámecká kaple, situovaná v západním nároží. Má bohatou štukovou i malířskou výzdobu, stěny obloženy mramorem. Má také jedinečnou akustiku a je proto často využívána k hudebním produkcím.

Další pozoruhodné sály následují v severozápadní frontě. Je zde možno shlédnout Knížecí pracovnu, Zrcadlový kabinet, pozoruhodnou barokní Obrazárnu, dále ložnici a přijímací pokoj.

S kaplí sousedící nádherně zdobený Zrcadlový kabinet tvořil spolu s další pracovnou, součást apartmá kněžny. Je obložen zrcadly v pozlacených rámech, busta je replikou hlavy filosofa Seneky, nástropní malby představují alegorii rána s očistou bohyně Afrodity.

Nástropní obraz v Pracovně kněžny zachycuje alegorii večera, v průčelí pak příjezd královny Kristiny do Říma. Pracovní stůl i skříňky jsou zdobeny a obloženy slonovinou.

Obrazárna představuje soubor 29 obrazů – krajinářská díla i scény ze života. Jsou pozůstatkem sbírek z dob romantismu, které byly zničeny koncem II. světové války. Strop zdobí největší stropní obraz – „Bohyně Diana se vrací z lovu“.

Obraz od G. Liebalta „Život s trofejemi“ je jedním z nejstarších obrazů tematiky loveckých trofejí v Evropě.

Knížecí ložnici dominuje postel, která je typicky barokní ukázkou místa, ze kterého kníže přijímal návštěvy i uskutečňoval zámecké ceremonie. Dekorace stropu představuje alegorii jara. Sousední přijímací pokoj sloužil hostům a návštěvám. Z oken poskytuje nádherný výhled na krajinu.

Nádvoří zámku

Sluneční hodiny se nachází na nádvoří zámku ve Valticích. Jedny najdete na západní, druhé na východní straně překrásného zámku, který od 14. století patřil Lichtenštejnům.

Na straně západní – osvícené z východu – stojí v latině nápis, který je volně přeložen jako: „Čas tichounce pracuje k rokům naší staroby.“

Na straně východní (osvícené ze západu) – se nachází opět latinsky toto moudro: „Časy radovánek předcházejí (zvětšují) časy bolesti.“

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Renesanční barokní stavba, kterou nechal zbudovat kníže Karel Eusebius Lichtenštejn v letech 1634 až 1671. Kostel udivuje svou velikostí – délka 48m, šířka 28m, výška 34m. Původní valtický kostel byl nahrazen monumentální novostavbou vyprojektovanou italským architektem v lichtenštejnských službách Giovanim Giacomem Tencallou. Po havárii klenby v roce 1641 však stavbu dokončil Ondřej Erna z Brna. Orientovaná jednolodní stavba s transparentem zaklenutým kopulí má pravoúhlé ukončené kněžiště. Na evangelijní straně kněžiště je sakristie, na protější epištolní straně kaple Božího hrobu. Nad nimi jsou oratoře. Loď je zaklenuta dvěma poli valené klenby. Oltářní obraz Nanebevzetí panny Marie je kopií Rubensova originálu, kterou zhotovil Gaetano fanti. Z dílny Rubensovy pochází obraz v nástavci oltáře, představující Nejsvětější Trojici, i obrazy bočních oltářů Klanění svatých tří králů a Obřezání Páně. Kazatelna se znakem Lichtenštejnů je patrně dílem Itala F. Farneho. Pozoruhodná je je nástropní štuka v interiéru kostela, jejímž autorem byl další z bratří Tencallů. V zrcadlech měla být původně provedena malířská výzdoba, ale z nedostatku prostředků k tmu již nedošlo. Až do počátku 20. století byly obě nárožní věže opatřeny stanovou střechou, barokizovány byly v roce 1908. V roce 1992 byly na věž umístěny dva nové zvony. Mající symbolizovat usmíření mezi českými obyvatelstvem Valtic a původními německými občany odsunutými po druhé světové válce do sousedního Rakouska. Kostel je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Na čelní straně farního kostela se nachází latinský nápis, který v překladu zní:

„Karel Eusebius, kníže z Lichtenštejna, vévoda mikulovský, opavský a krnovský.“

Další nápis je rovněž umístěn nad vchodem do valtického kostela, tentokrát ovšem onoho konventního, který byl vybudován v letech 1668 – 1671 a je zasvěcen svatému Augustinovi. Ten stojí u valtického špitálu, kde hospodařil hospitalský řád sv. Jana z Boha, tedy Milosrdní bratři. Tento nápis z latinského překladu zní: „Svatému Augustinovi veřejně postaviti ráčila Johanna Beatrice, žena mladšího knížete z Lichteenštejna, vévodkyně opavská a krnovská.“

Zvony

Původní zvon z farního kostela Nanebevzetí Panny Marie se nachází na chodbě valtického zámku. Zvon je popsán latinským poslestvím z obou stran a na hoře kolem dokola německým nápisem – dokonce v jakém si neumném verši: „1618 ve Vídni ulit právě – byl jsem Jerweningem k větší Boží slávě.“

Boční strany obsahují:

„Karel, z Boží milosti správce a pán Opavy, sídlem na Lichtenštejnu v Mikulově.“

„Anna, z boží milosti kněžna opavská, paní Lichtenštejská v Mikulově.“

Pečetidlo městské rady Valtic

V damaskovaném poli je položen bohatě profilovaný, oboustraně vykrojený štít. Tečkovaný štít je půlený, v pravé polovině třikrát dělen vláknem na čtiři pole, je druhé a čtvrté pole prázdné, v levé dva kužely sahající až do poloviny štítu hroty dolů. Pečetní pole je lemované linkou, nad níž je opis:

X SIGILVM X CIVITATIS VELSPVRGENSIS X ANO X 1566

Po obvodu pečetidla je vavřínový věnec a pod ním linka.

Prapor a znak

PŘEDSEDNICTVO ČESKÉ NÁRODNÍ RADY
VI. volební období

956 USNESENÍ
Předsednictva České národní rady
Z 93. schůze 7. května 1992

K návrhu na udělení práva užívat znak a prapor některým městům a obcím České republiky

Předsednictvo České národní rady