Obsah

Historie města

HISTORIE MĚSTA 
Valtice jsou osadou velmi starou, první písemné zprávy o Valticích jsou z konce 12. století. Původní osadníci Valtic si vyvolili tento ne právě nejzdravější kout moravské země hlavně z důvodu bezpečnostních. Močály zdejšího kraje  a blízké Pálavské vrchy  poskytovaly – jako ostatním obyvatelům pradávných sídlišť – přirozenout záštitu v dobách ohrožení.

Vznik města 
První písemné historické zprávy o Valticích známe teprve z přelomu 12. století, kdy toto místo přešlo z držby pasovských biskupů do moci rodu ze Seefeldů. Listinou, vydanou v Řezně, stvrdil císař Jindřich VI. v roce 1192 směnu, kterou uzavřel pasovský biskup Wolfker s Wichardem ze Seefeldu – „maior dapifer“ – větším truksasem rakouského vévody. Touto směnou předal Wolfker Wichardovi hrad „Veldesperch“ s 12 královskými lány, které tvořily asi větší část pozdějšího města Valtice. 

   .       .     .
    obr. 1 listina z Řezna 1192              obr. 2 listina z Řezna 1192            obr. 3listina z Řezna 1192


  Seefeldové vybudovali mohutný pomezní hrad, v jehož podhradí vzniklo město. Lze předpokládat, že Valtice se staly městem mezi léty 1192 – 1227. Po vymření rodu Seefeldů po meči v roce 1270 získali Valtice Kuenringové a Rauhensteinové. V roce 1347 prodali svůj díl Kuenringové Potendorfům, takže od tohoto roku se Valtice dělily mezi Potendorfy a Rauhensteiny. V roce 1387 odkázala třetí manželka Jana I. z Liechtensteina Alžběta, rozená Puchheimova, svému manželovi šestinu podílu na Valticích a Liechtensteinové se tak stali držiteli části města. Tak také začíná dlouhá éra působení Liechtensteinů ve Valticích. 20. února 1391 odkoupil Jan se svými bratry Jiřím a Hartneidem z Liechtensteina od Bedřicha z Potendorfu jeho rodovou šestinu Valtic a další šestinu, kterou získal zmíněný rod dodatečně; kromě toho dostali různé platy a důchody z celé řady okolních osad a vesnic; to je nárok na místo a hrad Valtice, které byly jeho svobodným vlastnictvím.Takto nabyli Liechtensteinové vlastně pět šestin města a držby většiny obcí.1. února 1395 se stali Liechtensteinové vlastníky celého panství, hradu a města Valtice. 

Nebývalou měrou se Valtic dotkly husitské události. Právě v této době město pociťovalo na sobě charakter hraničního města, kdy do města pronikla jak husitská vojska z Moravy, tak zase městem pochodovala vojska Albrechta rakouského – spojence Zikmundova v boji proti husitům. Hrad Valtice měl v průběhu husitských válek silnou posádku a Lichtensteinové aktivně pomáhali v boji proti „kacířům“ císaři Zikmundovi, který město Valtice také několikrát navštívil. Např. 21. března 1422, kdy se ve Valticích setkal s rakouským vévodou Albrechtem. Roku 1426 husité ohněm sežehli Valtice, jak město, tak i kostel a částečně i hrad. Město se z útrap jen pomalu zotavovalo. Lichtensteinové se přiklonili na stranu císaře Fridricha III. a jeho přízeň jim umožnila po husitských válkách značně zlepšit zisky a rozšířit rodový majetek. 

Jak se v té době dařilo Valticím a Liechtensteinům? Jiří z Liechtensteina zemřel v roce 1444 a jeho bratr Kryštof II. v následujícím roce; zcela nová generace pak převzala vládu nad liechtensteinským dvorem.Novými představiteli se stal Vilém II. a Jan V., Jindřich VII., Kryštof III. a Jiří V.. V těchto neklidných dobách, kdy obyvatelstvo Valtic muselo zakusit průchody vojsk, jejich řádění, běsnění a ničení, nezůstaly ušetřeny hrůz a běd; svědectvím je zánik celé řady osad v blízkosti Valtic, jako byly Aloch, Kelčín, Potendorf a Königsbrunn. V této době uchovávali Liechtensteinové věrnost českému králi Jiřímu z Poděbrad. Na české straně však nesetrvali; neboť později je nacházíme v táboře uherského krále Matyáše Korvína. 
 

V roce 1504 rozdělili Liechtensteinové své dosavadní državy v několik částí. Syn Jiřího Hartmana z Liechtensteina obdržel za podíl hrad a město Valtice. Hartman byl znamenitým hospodářem a organizátorem. Jemu se podařilo upevnit valtické panství po stránce hospodářské i finanční. Hartman II. vlastnil podle smlouvy v roce 1570 panství Valtice s Úvaly, Poštornou a Charvatskou Novou Ves a Hlohovec a později i Herenbaumgarten a Lednici. 

obr. 4 zámek Valtice 17. stol.Výraznou postavou, která znamenala novou etapu města, byl Karel z Liechtensteina, z počátku protestant, od roku 1599 konvertoval ke katolicismu. Karel z Liechtensteina uzavřel 29. září 1606 se svými bratry Gundakarem a Maxmiliánem smlouvu, podle níž měli všichni bratři spravovat valtické zboží společně a vladařem měl být vždy prvorozený z primogenitury; z majetku byl takto vytvořen fideikomis. Počátek 17. století nezačínal pro město příliš šťastně; v roce 1605 bylo město marně obléháno vojsky císařova nepřítele, uherského magnáta Bočkaje. Karel I. stál tehdy na straně pozdějšího císaře Matyáše a odměnou za to byl později povýšen do knížecího stavu na první místo mezi rakouskými knížaty. Válka třicetiletá přinesla Valticím opět mnoho útrap. 


Valtice jako rezidenční sídlo rodu Liechtensteinů
Roku 1619 táhla Valticemi vojska uherského knížete Bethlena Gábora a v srpnu téhož roku císařského generála Dampierra. V letech 1614 až 1621 tábořila zde vojska českých jezdců, husarů, pluky Tiefenbachovy a výlohy s tímto ubytováním spojené museli uhradit obyvatelé Valtic společně. Karel I. z Liechtensteina se přičinil o to, že 10. února 1605 byli do města uvedeni milosrdní bratři pod vedení prvního vikáře Jana Křtitele Cassinettiho, kteří položili základy nemocnici a kteří byli také nejstarším konventem milosrdných ve střední Evropě. Hůře však bylo, když do kraje přitáhli Švédové. Valtice se vzdaly Torstensonovi, který pak odtáhl k Brnu. Co znamenaly tyto události pro Valtice, které byly několikrát zpustošeny, částečně vypáleny a připraveny o všechnu úrodu, nemusíme zdůrazňovat. Zruinované město se jen zvolna – po ukončení třicetileté války vestfalským mírem v roce 1648 – zotavovalo z utrpení závěrečných bojů. Po období těžkých let třicetileté války prožívaly Valtice v této epoše léta poměrně většího klidu. 

Až do roku 1684 byl valtickou vrchností Karel Eusbius z Liechtensteina, vzdělaný v cizině, zvláště v Paříži. Valtice se v jeho době staly opravdovým rezidenčním městem Liechtensteinů. Karel Eusebius se tu rád zdržoval. Proto zde dal budovat značnou část dnešního zámeckého objektu a v letech 1631 – 1671 nový farní kostel. Z příkazu Karla Eusebia z Liechtensteinu byl také od roku 1660 zakládán východně od Valtic Boří les přesadbou jedlí a smrku z jiných moravských panství rodu. V letech 1679 – 1680 neušetřil Valtice zhoubný mor.
Ve vlastnictví Valtic následoval otce syn Jan Adam Ondřej. Když jím roku 1712 Karlova rodová větev vymřela, přešlo panství na větev, založenou Gundakarem, a to na Gundakarova vnuka Antonína Floriána. Jeho syn a následník Josef Jan Adam valtický zámek dále ještě rozšiřoval. V roce 1683 táhla přes Valtice část pomocného polského vojska, vedeného králem Janem Sobieským odlehčit Vídni obležené od Turků. V letech 1704 a 1705 ohrožovali město uherští kuruci. Za bojů v první válce slezské pronikli Prusové koncem zimy roku 1742 přes jižní Moravu až do Valtic. V letech 1648 – 1781 se celkový vzhled města velmi zřetelně změnil. Stavba zámku, farního kostela i nového objektu kláštera a nemocnice milosrdných bratří dodaly městu dominanty, jež mu typicky vévodí dodnes. Město dovedlo těžit z výhod sídelního města Liechtensteinů. Na valtickém zámku sídlil v té době Alois Josef hrabě z Liechtensteina, který se od roku 1783 věnoval správě svých ohromných statků. Hlavní pozornost obracel na lesnictví a chov dobytka. Po jeho smrti řídil osudy panství jeho bratr Jan I. Josef z Liechtensteina. 
Neblahý vliv na vývoj města měly na počátku 19. století napoleonské války, spojené s průchody domácích i nepřátelských vojsk tímto územím a doprovázené peněžními i naturálními rekvizicemi jak pro císařská, tak i pro francouzská vojska.Již v prosinci 1798 táhly přes město do Itálie ruské sbory vedené generální vojevůdcem Al. V. Suvorovem, jež na pomoc Rakousku poslal ruský car Pavel. Po rakouské kapitulaci u Ulmu vtrhl Napoleon přes Valtice a Mikulov v roce 1805 na Moravu. 15. listopadu pochodovala jeho vojska Valticemi na Mikulov a Brno. 2. prosince 1805 zvítězil Napoleon ve slavné bitvě tří císařů u Slavkova. Mírová jednání započala 6. prosince na mikulovském zámku a vedl je z rakouské strany Jan I. Josef z Liechtensteina. V dlouhých kolonách pochodovaly Valticemi kolony rakouských a ruských zajatců ze slavkovské bitvy. Město tyto události těžce postihly. Do 8. ledna 1806 bylo ve městě ubytováno 11 622 mužů a 5 101 koní!! Válečné události se znovu přiblížily k Valticím v roce 1809 a 9. července francouzský generál Davout obsadil Valtice. Okupace skončila 14. října 1809 uzavřením Vídeňského míru. Pohled na Valtice v té době byl zoufalý. Škody ještě zvýšil velký požár v roce 1807. Po bitvě u Lipska a pádu Napoleona zasedal ve Vídni v roce 1814 kongres evropských mocnářů a státníků, jenž nově upravoval mapu Evropy. Mezi podepsanými na mírových ujednání byl sám majitel Valtic Jan I. Josef z Liechtensteina.

Na začátku 19. století budovali Liechtensteinové řadu zámečků v okolí města, čímž se naskýtala možnost práce, výdělku a obživy a umožnili tak mnoha obyvatelům vyrovnat se s neutěšenými hospodářskými poměry. Liechtensteinové totiž v tomto období velmi pečovali o zvelebení města a okolní krajiny. V lese severovýchodně od Valtic se zvedá Dianin chrám, jmenovaný rovněž Randez-vous. Je to honosná stavba podobná římskému triumfálnímu oblouku. Pochází z let 1810 – 1813. V letech 1817 – 1823 vznikla na Reistně kolonáda, která byla svým způsobem imitací známého vídeňského Schőnbrunnu. Nedaleko města byl postaven v roce 1818 zámeček Belveder, pro chov a lov bažantů. V roce 1850 – 1852 byly strženy městské brány a část hradeb, které brzdily hospodářskému rozmachu města. Na říšské radě 7. září 1848 bylo zrušeno veškeré poddanství. Také ve Valticích bylo zrušení roboty přijato s velkým ohlasem a nadšením. V roce 1848 skončila činnost vrchnostenských úřadů, stejně i městských magistrátů. Na základě císařského výnosu ze dne 14. června 1849 byla zřízena okresní hejtmanství a okresní soudy. 

Ve Valticích byl 1. července 1850 zřízen soudní okres, k němuž náležely obce: 

  • Bernardsthal
  • Bischoffwart (Hlohovec)
  • Drasenhofen
  • Falkenstein
  • Feldsberg-Stadt (Valtice-město)
  • Garschőnthal (Úvaly)
  • Guttenbrunn
  • Hadersdorf
  • Hausbrunn
  • Herrnbaugarten
  • Katzelsdorf
  • Lichtenwart
  • Oberthemenau (Charvatská Nová Ves)
  • Ottenthal
  • Poysbrunn
  • Poysdorf
  • Rabensburg
  • Reinthal
  • Schrattenberg
  • Themenau (Poštorná)
  • Walterskirchen
  • Wetzelsdorf
  • Wilhelmsdorf

Ve městě od té doby fungoval okresní soud a berní úřad. Politickou funkci vykonávalo do roku 1854 okresní hejtmanství v Poysdorfu, které mělo ve Valticích svou expozituru. V roce 1854 byla soudní a politická moc spojena opět v jeden celek a v sídle každého okresního soudu byl vytvořen smíšený politickosoudní úřad. Ve Valticích byl tento úřad v činnosti do roku 1867. V roce 1868 se správa opět vrátila k rozdělené politické a soudní moci, znovu byla obnovena politická hejtmanství a v soudních okresech soudy. Od této doby připadly Valtice k politickému hejtmanství v Mistelbachu. Po zřízení hejtmanství v Mistelbachu, sestával valtický soudní okres takto:
 

  • Bernardsthal
  • Bischoffwart (Hlohovec)
  • Drasenhofen
  • Falkenstein
  • Feldsberg-Stadt (Valtice-město)
  • Garschőnthal (Úvaly)
  • Guttenbrunn
  • Hausbrunn
  • Herrnbaugarten
  • Katzelsdorf
  • Ketzelsdorf
  • Klein-Hadersdorf
  • Klein-Schweinhardt
  • Lichtenwart
  • Oberthemenau (Charvatská Nová Ves)
  • Ottenthal
  • Poysbrunn
  • Poysdorf
  • Rabensburg
  • Reinthal
  • Schrattenberg
  • Steinabrunn
  • Stűtzenhofen
  • Themenau (Poštorná)
  • Walterskirchen
  • Wetzelsdorf
  • Wilhelmsdorf


Město si v té době udržovalo charakter střediska oblasti a letoviska v blízkosti císařské metropole; centrum knížecí rezidence a středisko úřadů velkostatků, okresního soudu přinášely s sebou výhodu, že Valtice zůstávaly spádovou obcí celé oblasti. Působila zde celá řada živností a řemesel. 29. prosince 1872 projel přes Valtice po nové trati Břeclav-Valtice-Mikulov-Hrušovany nad Jevišovkou-Znojmo první vlak, tažený lokomotivou Thaya. Valtice byly střediskem liechtensteinského velkostatku. Tento velkostatek obstarával správu velkostatků i v Dolních Rakousích. Kromě uvedeného velkostatku napomáhal rozvoji zemědělské produkce i místní spolek pro zemědělství a vinařství, založený 1855. Byl to jeden z největších a nejdůležitějších zemědělských spolků v Dolním Rakousku. Spolek znamenal nesmírně mnoho pro rozvoj zemědělského podnikání v kraji. Především se uplatnil v propagaci valtického vinařství, které se v konkurenci dolnorakouských vín těžce prosazovalo do popředí. Spolek vlastnil révovou školku, pro niž opatřil vybrané sazenice z Klosterneuburku. Iniciátorem nových myšlenek se stala ovocnicko-vinařská škola, která vznikla v roce 1873 a od roku 1877 měla zemský charakter. Valtické víno úspěšně konkurovalo lepším druhům rakouských vín, přesto však vinařství v 19. století prožívalo svou stagnaci, způsobenou šířením perenospory a révokazu. 
Valtice prosluly také dvěma nemocnicemi. Nemocniční trakty z roku 1668 a 1751 již nevyhovovaly jak kapacitou, tak svým zařízením, a proto po delším jednání byla koncem století, značným nákladem knížete Jana II. z Liechtensteina, vybudována nová nemocnice se 100 lůžky. Základní kámen byl položen 31. července 1890. V roce 1894 byl postaven i pitevní sál a výkropní kaple. Vedle této nemocnice existovala i ženská nemocnice, spravována řeholními sestrami Kongregace milosrdných sester. Ženská nemocnice měla 60 lůžek. Poněvadž se ve městě pociťoval značný nedostatek školních budov, byla v roce 1896 otevřena budova chlapecké školy v boční zámecké budově, když již v roce 1877 byla postavena nová budova obecné školy a v roce 1885 budova mateřské školy. 7. září 1887 byla otevřena nová budova městské radnice. 

Život města byl rozrušen rakousko-pruskou válkou v roce 1866. Původní demakrační čáru mezi oběma armádami v této oblasti z rakouské strany tvořila místa Herrnbaumgarten-Feldsberg (Valtice) - Bernardstahl, kde se zdržovala II. rakouská armáda. Pruská vojska se tlačila neustále směrem na Vídeň. 20. července 1866 se usadila ve Valticích a to velitelství prince Alberta pruského, který měl rezidenci v zámku a štáb prince Fridricha Karla a později generála Schmieda. Ve městě se objevil i německý císař Vilém I., kancléř Otto Bismarck a generál Moltke. Městem prošlo okolo 48. tisíc vojáků s 13.329 koňmi. Rychlý odchod pruského vojska nezpůsobilo jen příměří uzavřené 25. července 1866 v Mikulově, ale i cholera, která se velmi rozšířila mezi vojáky i domorodým obyvatelstvem. Důsledky mikulovského příměří byly velmi závažné jak pro zahraničí, tak i pro vnitřní politiku Rakouska. Vytvořily se příčiny, které vedly k první světové válce a posléze k rozpadu Rakousko-Uherska. 

Město na počátku 20. století nemělo kromě dvou malých cihelen a vinařského závodu žádný průmysl. Obyvatelé se z osmdesáti procent zabývali zemědělstvím, jmenovitě pěstováním ovoce, méně již vinařstvím. Valtice zůstávaly střediskem liechtensteinského panství a obecní rada dovedla z tohoto faktu mnohé vyzískat pro rozmach a výstavbu města. Tomu nasvědčuje i výstavba města v prvním desetiletí nového století. Město se modernizovalo. Vedle vybudování městského vodovodu se pamatovalo na zřízení kanalizace. V roce 1909, při příležitosti 50. jubilea knížete Jana II z Liechtensteina, byla na jeho náklad postavena a obci předána jubilejní nemocnice a izolační dům. Obec pamatovala i na zřízení městských lázní v letech 1911 – 1912. Koncem roku 1914 rozhodlo obecní zastupitelstvo zřídit městskou elektrárnu. 1. dubna1910 se uskutečnilo první telefonické spojení se světem a v lednu 1914 bylo v zahradním sále hostinství Hage otevřeno i kino. 

Výstřely v Sarajevě 28. června 1914 a následné smuteční bohoslužby za nástupce trůnu Františka Ferdinanda ve valtickém farním kostele 4. července 1914 naznačily, že dlouhá desetiletí doby poklidu, postupného ekonomického rozmachu končila. Vyhláška na poštovním úřadě města Valtice 31. července 1914 ohlašovala to nejhorší – všeobecnou mobilizaci. Válka zcela změnila způsob života obyvatel města. Nastaly nové starosti a problémy, neboť válka si žádala přísun nových a nových vojáků. Fronta nejen potřebovala, ale i vracela, ovšem jen zmrzačené, raněné a nemocné. Nemocnice Milosrdných bratří byla přeplněna stovkami raněných vojáků. Vedle ztrát na životech byli dalším průvodním znakem války uprchlíci a zajatci, kteří přicházeli do Valtic. V roce 1915 to byli italští uprchlíci, ruští zajatci a v roce 1916 rusínští uprchlíci. Československá republikaSkončila krutá světová válka, která rozbila starý svět. Valtice s okolím, donedávna v hlubokém zázemí uprostřed monarchie, se náhle ocitly v těsné blízkosti hranice. Několik kilometrů na sever odtud vedla demarkační čára a za ní nový stát – Československá republika. 10. září 1919 byla v Saint Germain-en-Laye u Paříže podepsána mírová smlouva. Dle článku 27, odstavce 6 této smlouvy připadly Valtice s celým svým okolím k Československé republice. 16. července 1920, tj. po roce, po napsání prvního protokolu nabyla smlouva platnosti. Do Poysdorfu se v říjnu 1919 přestěhovalo četnictvo a přesídlil i berní úřad. 31. července 1920 dopoledne se konalo převzetí města Valtice a obce Úvaly orgány československé státní správy. 20. září 1920 bylo zahájeno vyučování v české dvojtřídní obecné škole. Během podzimu počet žáků obecné školy prudce stoupnul a to nejen dětmi přistěhovalých železničních zaměstnanců, učitelů, finančních strážníků a četníků, ale především tím, že se do města přestěhoval chlapecký sirotčinec města Brna a počet žáků české školy dosáhl v následujícím roce čísla 159. Po stránce hospodářské zůstala hlavní ekonomická základna města v zemědělství, i když tam nastaly určité změny. Vinařství, které ve městě prožívalo před první světovou válkou krizi, po připojení k ČSR značně zlepšilo svou pozici. Zvýšený zájem o produkci vína se projevil v tom, že v roce 1923 vznikla vinařská akciová společnost „Société Vinicole“, která převzala do své správy Křížový sklep a specializovala se na výrobu sektů. Ve městě vznikla řada drobných závodů:závod na obuv firmy Busiv roce 1921 založena konzervárna Emila Bluma v roce 1927 okurkárna firmy Hejtmánekv roce 1927 výroba sodové vody Smidtav roce 1935 závod na výrobu kovového zboží R. Weissev roce 1936 výroba lihovin A. Bittnera. Vedle toho byly v provozu tři cihelny, dva mlýny, městská elektrárna a tiskárna Josefa Výšky. Všechny tyto závody zanikly v roce 1945. 20. června 1928 navštívil Valtice prezident republiky T. G. Masaryk.
Město Valtice si uchovávalo postavení, které velmi výrazně ovlivňovalo život města, a kterým se město lišilo od ostatních německých obcí jihomoravského pohraničí. Bylo rezidenčním městem – sídlem knížat Liechtensteinů. Jejich duch a jejich bohatství ještě v době první republiky ovládal celkový život města a vtiskoval svůj ráz nejen jemu, ale i okolí. Liechtensteinové byli nejen dobrými hospodáři, ale nešetřili prostředky na uměleckou výzdobu zámků a zámečků v okolí a že také město při svém rozvoji získávalo od nich velmi účinnou podporu. Ve dvacátých letech nadále stál v čele panství Jan II. z Liechtensteina, který trvale sídlil ve Valticích a měl zde i svou kabinetní kancelář. Zemřel 11. února 1929 a jeho nástupcem se stal mladší bratr František, který se ve své činnosti zaměřil především na hospodářské problémy. Po jeho smrti 25. července 1938 nastoupil pak vnuk bratrance Jana II., František Josef. V třicátých letech se město rozvíjelo. Především se podstatně rozšířila nemocnice Milosrdných bratří výstavbou nového traktu. Došlo ke sloučení městské veřejné nemocnice s provozy nemocnice Milosrdných bratří. Také vinařská škola dostala řadu uznání, jak v republice, tak v zahraničí. 5. července 1933 bylo zřízeno zvukové kino.7. března 1935 byl prezident T. G. Masaryk u příležitosti svých 85. narozenin jmenován čestným občanem města. Dne 14. června 1936, za 8 roků po návštěvě prvního prezidenta republiky T. G. Masaryka, navštívil Valtice jeho nástupce Dr. Edvard Beneš. V této době již Valtice vstupovaly do období plných převratných změn. V rušných politických dnech jen krátce na sebe soustředil pozornost zámek, kde 25. července 1938 zemřel kníže František I. z Lichtensteina. Rodové vlády se ujal František Josef z Lichtensteina. 

Mnichovský diktát z 30. září 1938 znamenal katastrofu pro československý stát. Z Valtic byl evakuován majetek českých škol, česká veřejná knihovna, loutkové divadlo, promítací přístroje, klavíry a vše bylo odvezeno do Břeclavi. 8. října 1938 vstoupila do Valtic vojska 71. pěšího pluku německé armády. Ihned byly uzavřeny české školy. Z příkazu mikulovského gestapa byly 25. října 1938 uzavřeny všechny české spolky a jejich jmění zabaveno. V listopadu 1938 byla zavedena komisařská správa v nemocnici Milosrdných bratří. To znamenalo nejen propuštění českého personálu, ale později i řádových bratří-ošetřovatelů. S válkou přicházeli do Valtic první zajatci. V roce 1939 to byli polští vojáci, od roku 1940 francouzští vojáci, kteří pracovali v zemědělství. V únoru 1944 se město naplňovalo uprchlíky z Vídně, která byla stále častěji bombardována. Bombardování Břeclavi 20. listopadu 1944 poznaly Valtice na přílivu raněných, kteří byli ošetřeni a léčeni ve valtické nemocnici. V prosinci se město již zcela změnilo ve frontové město. Na radnici byl umístěn štáb vojenského zásobovacího oddílu a 18. prosince byly uzavřeny a vyklizeny všechny místní školy, jichž bylo využito pro polní lazarety. 7. a 8. dubna 1945 byl dán městskými úřady pokyn k dobrovolné evakuaci obyvatelstva. Ve Valticích uposlechlo tohoto rozkazu jen úřednictvo a část městského obyvatelstva, pokud mělo vlastní dopravní prostředky. Osvobození Valtic přišlo od jihu. Úsekem Valtic procházela vojska 27. střeleckého gardového sboru. Osvobození města proběhlo bez většího odporu dne 21. dubna 1945 v dopoledních hodinách, kdy vojáci 141. střelecké divize vstoupili do Valtic. Při bojích souvisejících s osvobozením Valtic padlo však 14 sovětských vojáků, když vojáci osvobozující armády museli překonávat i tuhý odpor německých vojsk využívajících pohraničních pevnůstek, vybudovaných v letech 1936 – 1938 proti německému nepříteli. Městu Valtice tak byla otevřena nová cesta v osvobozené Československé republice. Po válce, již v průběhu měsíců května a června, přicházeli do Valtic noví čeští osídlenci, většinou z blízkého okolí. 29. července 1945 byla ustavena správní komise. Hlavním úkolem byla snaha po ostřejším zákroku některých negativních stránek živelného osídlování, po zvýšené bezpečnosti a pořádku v obci. Brzy se ukázalo, že tento předpoklad se nesplní. 8. září 1945 byl schválen nově ustavený místní národní výbor. Město Valtice stálo před obrovskými a složitými úkoly, které nikdy v minulosti v takové šíři nepoznalo. Především to bylo provedení odsunu obyvatelstva německénárodnosti. Ještě před započetím organizovaného odsunu odešla část obyvatelstva v průběhu roku 1945 přes hranice do sousedního Rakouska. Na základě vyhlášky Okresní správní komise v Mikulově č. j. 7380 / 62-X ze dne 19. března 1946 bylo za nepřátele českého a slovenského národa označeno za osobu německé-maďarské národnosti v obci Valtice celkem 2466 osob. Všem osobám byl dle §1, odst. 1 dekretu prezidenta republiky ze dne 21. června 1945, čís. 12 Sb. „o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“ zkonfiskován veškerý zemědělský majetek pro účely pozemkové reformy. Jak závažné to byly změny, dokazují i čísla o konfiskovaném majetku. V květnu 1945 byl ve Valticích zkonfiskován veškerý majetek Němců a to 3178 ha, 84 domů podle dekretu 12 / 45 Sb. a 422 domů podle dekretu 108 / 45 Sb. Z liechtensteinského velkostatku byl vytvořen v roce 1945 státní statek. Odsun, který započal v srpnu 1945 byl v podstatě dokončen v červenci 1946.Velmi obtížnou byla realizace nového osídlení města. Valtice vábily, vždyť byly dobře známy z doby první republiky. Někteří osídlenci přišli opravdu s upřímnou touhou získat nový lepší a stálý domov, vlastní půdu i dům a také podle toho pracovali a jednali. Ovšem přišli i tací, kteří šli bezohledně za osobním prospěchem, nestarali se o přidělený majetek, špatně hospodařili a pak kvapně, s lehce získanými věcmi, opouštěli Valtice. Tak v letech 1945 až 1948 docházelo ke značnému pohybu obyvatelstva. V roce 1948 zůstalo ve Valticích 14% původního obyvatelstva, 86% bylo přistěhovalců. Údobí od roku 1945 do února 1948 bylo ve Valticích velmi složité. Velký příliv různorodých osídlenců měl vytvořit základ obyvatelstva nových Valtic.


©Město Valtice 2011
autor stránky: Milan Sedláček
prameny: starý web Města Valtic
foto: archív Města Valtic,
Všechna práva vyhrazena.